3.1 Život ve volné přírodě

Taxonomie

Zebřička pestrá je typickým obyvatelem australského vnitrozemí, kde osidluje především okolí velkých vodních ploch.  Vyskytuje se po celé Austrálii s výjimkou většiny pobřežních krajů a Yorkského poloostrova. Jejím dalším místem výskytu je souostroví Malé Sundy (hlavně ostrovy Flores, Sumba, Timor). Do Evropy byly dovezeny v roce 1790.

 Zebřičky jsou semenožravé a jsou zvyklé žít ve větších ptačích koloniích, což je pro ně výhodnější – snadněji najdou potravu a snadněji zpozorují predátora.

3.2 Život v zajetí

Zebřička je velmi přizpůsobivý, poměrně odolný a nenáročný ptáček, je vhodná i pro začínající chovatele, snadno zahnízdí a bez větších problémů odchovává svá mláďata. Toto umožňuje i začínajícímu chovateli naučit se znát potřeby svých ptáků, jejich krmný režim, chování, proces hnízdění, příznaky nemocí…, což je dobrý základ pro to, aby se chovatel později mohl pustit do chovu náročnějších druhů. To ale neznamená, že by chov zebřiček byl jen pro začátečníky, spousta chovatelů v nich najde zalíbení a v chovu je má i desítky let.

V zajetí jsou zebřičky chovány buďto ve voliérách nebo po páru v bednových klecích, dokonce ani celodrátěná klec není pro jejich chov a odchov problém.  Celodrátěná   klec má nevýhodu v tom, že zde chybí ochrana před průvanem, na který jsou zebřičky hodně citlivé a nemají zde takový pocit klidu a bezpečí jako v bednové kleci. Zcela nevhodné je chovat zebřičku samotnou, jedná se o ptáčka zvyklého na život v hejnu a to dokonce i v době hnízdění, je to ptáček společenský a čilý, nikdy mu nelze nahradit partnera umělou hračkou, zrcátkem… atd. jako je tomu například u andulky. Dle mých zkušeností i literatury nelze dospělou zebřičku ochočit a tím jí aspoň částečně nahradit partnera, proto je vhodné v případě úhynu jednoho z páru co nejdříve dokoupit náhradní. Krom samotné zebřičky se nedoporučuje ani chovat dva páry společně, protože v tomto případě jeden pár bývá dominantní a druhému páru nedovolí zahnízdit, a když i zahnízdí, tak má problémy s odchovem, protože je rušen dominantním párem. Nejvhodnější je jeden pár nebo tři a více párů ale v dostatečně prostorné voliéře.

V chovném zařízení nesmí chybět krom bidýlek, krmítka a pítka i koupelnička a drit.

Nejčastější a nejvhodnější je voliérový a bednový chov, oba mají své výhody i nevýhody, své příznivce i odpůrce. V případě bednového chovu je výhodou klid hnízdícího páru, možnost přizpůsobit krmivo aktuálním potřebám, jistota původu potomstva a možnost vyšlechtění konkrétních mutací. Za největší nevýhodu považuji vytržení ptáků z jejich přirozeného způsobu života v ptačí kolonii. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla pro voliérový chov a pokusila jsem se jim vytvořit pro ně co možná nejpřirozenější podmínky k životu s cílem vypozorovat, jak se asi chovají v přírodě. 

3.3 Vzhled

Sameček přírodního zbarvení je šedý, na bocích má rezavohnědé skvrny s bílým tečkováním a na hlavičce rezavohnědé lícní skvrny ohraničené černým proužkem, tzv. slznou čárkou. Mezi zobákem a slznou čárkou je bílá trojúhelníková ploška zvaná zrcátko. Od zobáku až na prsa má černé zebrovaní, podle kterého dostal jméno. Pod zebrováním má černou skvrnu tzv. podkovu, bílé břicho a ocas s černobílým příčným pruhováním (příloha č. 1)

Samička je celá šedá se slznou čárkou, bílým zrcátkem a černobíle příčně pruhovaným ocasem. (příloha č. 1)

Mláďata se líhnou holá, jen lehce ochmýřená, v hnízdě jsou zahřívána a krmena střídavě samcem i samicí. Během čtrnácti dnů se zapeřují, při výletu z hnízda jsou ještě šedá s černým zobákem, některá již mají naznačenu budoucí kresbu –líce  (příloha č. 2). Po výletu z hnízda jsou ještě jeden až tři týdny přikrmována, toto je ale hodně individuální, některá mláďata se naučí zobat během týdne, některá poskakují kolem rodičů, křičí a zaklání hlavičky hodně dlouho. Obecně lze říci, že zebřičky patří spíše k tišším ptákům, jejich pískot bývá přirovnáván k dětské trumpetce, jen  není tak hlasitý,  bez problémů je lze chovat i v bytě, aniž by rušily sousedy. Trochu hlučnější jsou jen  mláďata při krmení.   Nejpozději do tří měsíců stáří jsou mláďata přepeřena do šatu dospělých.

Vzhledem k odlišnému zbarvení samce (1,0) a samice (0,1) tedy není problém ani pro začínajícího chovatele u zebřiček rozeznat pohlaví.

3.4 Mutace

Od tohoto základního zbarvení existuje celá řada mutací v základní barvě i v dimorfních znacích. Ani u mutací není problém rozlišit pohlaví, samečkova výrazná kresba je zachována, i když značně pozměněna.

Výjimkou je bílá mutace (příloha č. 5), zde samec i samice jsou bílé barvy bez kresby, pohlaví se určí pouze podle tmavšího zobáku samce a jeho zpěvu.

Výjimkou je i černolící mutace (příloha č. 4) - zde  je zbarvení líc a boků černé, jak napovídá označení, ale v tomto případě není samice celá šedá, ale má černé líce, což může začínající chovatele trochu zmást.

Obecně vzato mutace může být v barvě – tj. v základním zbarvení ptáka (šedá, skořicová, stříbrná, světlehřbetá, pastelová…) nebo v kresbě (černoprsá, isabelová…) nebo jejich kombinace (např. vousatá černolící straka…). Vzhledem k množství mutací je názvosloví trochu nepřehledné, a pokud je mi známo, nebylo ani kompletně zpracováno, respektive oficiálně publikováno včetně úplné fotodokumentace… Z toho, co jsem našla, je asi nejpřehledněji popsáno názvosloví na stránkách Klubu chovatelů zebřiček – https://www.zebricky-klub.cz/mutace.php, jednotlivé druhy jsou zde rozděleny do 48 výstavních tříd, ale ani toto rozdělení neumožňuje někdy ptáčka přesně zařadit. Zpracovat pojmenování jednotlivých mutací zebřiček je velkou výzvou a pokušením – aspoň pro mne - ale musím se přiznat, že pokaždé, když už mám pocit, že se v tom vyznám, tak se objeví nějaká mutace, s kterou si nevím rady a musím pátrat na internetu a někdy se mi ani poté nepovede  mutaci určit. Vzhledem k tomu, že jsou zde různé typy dědičnosti pro různé znaky (autosomálně/gonosomálně dominantní/recesivní a ještě s různou penetrací), tak vybarvení potomstva je často překvapením. Zákonitosti genetiky a problematika přenosu do fenotypu je pěkně popsána např. v článku pana Otakara  Buldry - https://zebricka-pestra-otakar-buldra.webnode.cz/news/dominantni-pastelova-mutace-u-zebricek-pestrych/.

Vzhledem k rozsahu ročníkové práce nelze zde popsat všechny mutace, tedy vyberu ty, s kterými mám osobní zkušenost a popíšu jen základní odlišnosti.

Skořicová mutace (příloha č. 7, č. 8, č. 9) se od přírodní šedé liší jen v základní barvě – tedy kresba je stejná, ale základem je světle hnědá barva, přičemž intenzita zbarvení je závislá na více faktorech -  krom genetických i na podmínkách chovu jako je krmení, světelné podmínky ....

Černolící mutace je popsaná výše, ale ne vždy se podaří vybarvení přesně tak, jak by mělo být. Nežádoucí je u samice náznak náprsenky, tedy samčího znaku, u samce zbarvení boků do hnědé nebo rezavé barvy.

Černoprsá mutace (příloha č. 3) nemá změněnou barvu, nýbrž kresbu – samec na bocích nemá tečky, ale čárky, lícní skvrny má rozmazané směrem dozadu, proužkování ocasu není příčné, ale podélné. Samice nemá slzné čárky a místo příčného pruhování na ocase má podélné stejně jako samec.

Podobná je isabelová mutace – samice taky nemá slznou čárku, ale má zachované příčné proužkování na ocase.

Vousatý samec (příloha č. 6) nemá zrcátko (tj. plochu mezi slzní a zobákovou čárkou) bílou nýbrž  černou a černou náprsenku má protaženou až na břicho.

 Zebřičky straky (příloha č. 11, č. 10) bývají různé. Některé jsou málo strakaté, takže u nich zůstává zachována kresba, některé mohou být z velké části bílé.

Výše uvedené mutace se ještě mohou dále kombinovat, znaky jednotlivých mutací mohou být různě vyjádřené, dle penetrace znaku a dědičnosti, takže vzhled potomstva je někdy hodně pestrý. Velice efektní je vousatá černolící černoprsá mutace – v tomto případě je pták téměř celý černý.

3.5 Můj chov

K chovu zebřiček jsem se dostala v podstatě náhodou. V lednu 2010 v hale na výstavišti poletoval pro mě tehdy ještě neznámý ptáček (někomu uletěl na burze o víkendu), už hodně unavený a vysílený, odsouzený k úhynu a já jsem využila slabé chvilky a neprozřetelné poznámky mých rodičů, že když ho chytím, tak si ho můžu nechat… a tak jsem měla prvního ptáčka. Ale nebyl dlouho sám, zjistili jsme, že je to samec zebřičky a že samotný strádá, takže jsme vyrazili na nejbližší burzu a tady jsme udělali fatální chybu, protože jsme mu koupili samici. A tím začal můj chov, který se v následujících letech tak nějak „zvrhl ve velkochov“. Páreček měl po několika měsících v kleci čtyři vajíčka, z kterých se vylíhlo jedno mladé - to jsme museli poté, co ho přestali rodiče krmit, následně oddělit, protože samička už opět seděla na vajíčkách a samec mladého honil po kleci. Mláděti bylo smutno, takže dostal kamarádku a my první voliéru. Z další snůšky byli mladí už čtyři, a protože jsem se nemohla s žádným rozloučit a aby se nekřížili mezi sebou, což je geneticky nežádoucí, koupili jsme jim partnery a postavili větší voliéru…  Tak šel čas  a loni jsme měli asi devadesát mladých…

Mé zebřičky mají k dispozici přes zimu voliéru o rozměrech d x v x š / 5 x 2,2 x 1,5 m, od jara do podzimu s proletem do venkovní voliéry d x v x š / 6 x 1,7 x 1,5 m (příloha č. 17, č. 18). Zadní a boční strana venkovní voliéry je pevná, v přední části je pletivo s  možností zatažení skleněnou stěnou při ochlazení nebo větru. Zebřičky celkem dobře snášejí nízké teploty, i když vzhledem k drobné postavě se nedoporučuje dlouhodobý pokles teploty pod 10 stupňů.

Po celý rok dostávají směs zrní pro drobné exoty sestávající se z různých druhů prosa, lesknice a nigeru, na rozdíl od jiných chovatelů, kteří krmí jedenkrát denně, mé ptactvo má směs k dispozici neustále, každý den pouze ze směsi vyfoukám vyzobané a dosypu novou směsí. Obavy z obezity nemám, protože voliéra vzhledem ke své velikosti umožňuje dostatečný pohyb.  Mimo klidové zimní období jim dávám i vaječnou směs, mrkev, jablko, ptačinec, salát, listy pampelišek, cuketu, různé druhy trav… Pochoutkou, po které se vždy ihned vrhnou, jsou klasy senegalského prosa, plátky salátových okurek a v době krmení mladých i plátky tvrdého rohlíku namočené do roztoku aloe berry nebo event. roztoku syntetických vitamínů. Celoročně také mají k dispozici sepiové kosti, drit s Humacem, drcené převařené skořápky a minerálové kostky, samozřejmostí je denně čerstvá voda, v letních vedrech i vícekrát obměňovaná.

Ze začátku chovu jsem řešila úklid vnitřní voliéry, protože při zametání i vysávání docházelo k víření prachu. Nejdříve jsem zvažovala papírový podklad, ale tento není tak praktický, protože zebřičky se často a rády koupou, při koupání vždy hodně nacákají, takže by rychle docházelo k rozmočení papíru. Krom toho, i když nejsou zrovna destruktivním typem, tak papír by celkem snadno začaly cupovat. Další možností byla kůra nebo písek, což by se jim určitě líbilo, ale protože by se muselo jednat o biologicky nezávadný materiál a to v celkem velkém množství, z finančních důvodů jsem zavrhla i tuto variantu. Nakonec jsem našla jednoduché řešení - ve vnitřní sekci mají na zemi stará prostěradla a povlečení, která jednoduše po znečištění sbalím, venku vytřepu (k velké radosti vrabců) a event. vyperu.  Stejně tak všechny vodorovné povrchy jsou kryty vyměnitelným textilem a stěny jedenkrát ročně vymaluji vápnem. Co se týče venkovní voliéry, tady je údržba jednodušší, na zemi mají dlažbu, což na jednu stranu hodnotím jako nevýhodu (mají pouze mobilní zeleň), ale zase se to dobře udržuje. Podlaha je spádovaná ven, takže stačí vystříkat podlahu hadicí a je čisto. Problém zeleně řeším tak, že na jaře, před vypuštěním ptáků ven a po vyčištění celé voliéry, tam umístím čerstvě uřezané větve z kroucené vrby i s novými lístky. Vrba jim maximálně vyhovuje - větve splývají směrem dolů, takže nemají ostré konce, pěkně se houpou, lístky jsou měkké a snadno se jim ozobávají. Díky tomu, že jim dávám dlouhé a tlusté větve, tak celkem dlouho vydrží zelené a i po uschnutí vytváří pěkné členění voliéry. Zeleň se jim snažím nahradit i tím, že vždy na jaře vyryji kousek trávníku s pampeliškami a sedmikráskami, dám jim ho do květináče, posypu hlínou z krtinců, kterou sbírám již v zimě, jakmile povolí mrazy. Krtince dávám na povrch proto, že se jedná o půdu z větší hloubky a je zde menší riziko infikování např. kočičími výkaly…atd, ale i přesto povrch hlíny vždy preventivně posypu  Humacem, což je 100% přírodní látka vyrobená z ekologicky čistého zdroje oxihumolitu (hnědého uhlí). Účinnou látkou jsou huminové kyseliny, které mají velkou absorpční kapacitu a kde se předpokládá, že dokáží na sebe vázat toxické látky a viry v trávicím traktu zvířat. Letos poprvé místo krtince použiji kupovanou rašelinu určenou přímo pro ptáky, tak  jsem zvědavá, jak nato zareagují. Krom trávníku v květináči a vrby mám ještě několik květináčů, do kterých jim v létě střídavě vysévám zrní.  Zrní nechám vyrůst do výšky 1-3 cm (vyšší se mi neosvědčilo, protože ho během pár hodin sešlapaly a pak už o něj neměly zájem), při umístění naklíčeného květináče do voliéry odeberu již sezobaný květináč, ihned ho oseju a dám naklíčit. Takto střídám 2-3 květináče dle rychlosti růstu a zájmu zebřiček o zelené.  Nakličování zrní neprovádím z důvodu obavy z eventuálně přehlédnuté plísně a krom toho, i když se jedná o častý způsob zpestření stravy ptáků chovaných v zajetí, v přírodě se takové krmení běžně nevyskytuje.

Protože sázím na přirozenou imunitu, nepoužívám žádné desinfekční prostředky, jen důkladnou a častou mechanickou očistu a preventivně Humac a občas Acidomid E - v tomto případě se jedná o acidifikaci vody, což vede ke statisticky prokazatelnému snížení rizika některých střevních infekcí (studie byly prováděny na kuřatech v zájmu tlumení salmonel v chovech drůbeže bez použití antibiotik).

Humac mají k dispozici celoročně – smíchaný s dritem a rozdrcenými a převařenými skořáokami.

Protože zebřičky se velice rády koupou, mají krom koupelniček i velkou nádobu ke koupání na zemi (starý pečící plech).

Snášenlivost zebřiček mezi sebou navzájem a s ostatními druhy je dobrá a i když někteří chovatelé popisují zebřičky jako agresivní až drzé, já tuto zkušenost nemám, což ale může být podmíněno poměrně velkou voliérou.  

3.6 Postřehy z chovu

Komunikace

Vypozorovala jsem zajímavou věc. Vždycky mě udivovalo, že zebřičky dělají hodně činností jakoby na povel. Normálně si poletují, zobou, prozpěvují, hašteří se a najednou jako by někdo zavelel - se všichni zklidní a začnou si čistit peří. Stejně tak i koupání. Půl dne si koupaliště nevšímají a pak se najednou všichni jdou koupat, pošťuchují se a čekají ve frontě na koupaliště. Toto sdílení činností ale není jen v rámci voliéry a druhu. Všimla jsem si, že ve stejný okamžik, kdy se začaly koupat zebřičky, se začali koupat i pásovníci, ale ti byli v karanténě vedle v bednové kleci, předtím než jsem je zařadila do voliéry. Podotýkám, že na sebe neviděli, jen se slyšeli. To mě překvapilo, protože jsem si myslela, že se následují na základě toho, co vidí, ale takhle to vypadá, že si spíš „povídají“ a to dokonce i mezidruhově.

Zpěv samečků

Většina zebřiček píská a zpívá stejně, ale občas se vyskytuje jedinec, který se odlišuje, markantní je to u zpěvu samečka. V létě 2011 jsem koupila na burze černolícího samečka a tento zpíval úplně jinak než ostatní, jeho zpěv připomínal spíše střelbu ze samopalu – začali jsme mu říkat Kulometčík. Poznala jsem ho snadno podle zpěvu, stejně jako samečka ze zverimexu – ten byl 2-3x hlučnější než ostatní nebo dalšího, který pískal, jako když člověk šlápne na pískací hračku anebo samičku, kterou opustil její sameček – pískala jinak, protáhle, člověk by řekl smutně.   Myslela jsem si, že druh zpěvu je dán vnějšími okolnostmi, že sameček ze zverimexu, se to naučil od hlučnějších ptáků, Kulometčík, že pochází z chovu, kde takto zpívali všichni… a že se časem přizpůsobí ostatním. Ale sameček ze zverimexu je stále slyšet nejvíce, Kulometčík stále střílí a nejen že se nepřizpůsobil, ale dokonce i jeho potomci a potomci jeho potomků mají stejný druh zpěvu, ačkoliv většina hejna zpívá jinak. Takže se domnívám, že způsob zpěvu závisí více na rodičích než na prostředí, ve kterém ptáče vyrůstá.

Teplota

Počátkem roku 2012 vlivem silných mrazů došlo postupně k poklesu teploty ve vnitřní voliéře až na 5,5 stupně. Částí voliery prochází trubka od topení, krytá shora (aby nedošlo k popálení nožiček), v tomto místě je tepleji, zebřičky mají možnost tam usednout, toto teplejší místo moc nevyhledávají, ale někdy jsou méně aktivní, jakoby zpomalené, ale někdy normálně lítají a zpívají. Konzultovala jsem to s jinými chovateli, tolerance nízkých teplot je individuální, ptáček ale musí být na tyto tvrdší podmínky již zvyklý, jsou chovy, kde zebřičky žijí celoročně venku jen kryté před průvanem s možností nocovat v hnízdě nebo na prkénku (aby nedocházelo k omrznutí nožek), v mrazivých dnech se koupou, dovádí ve sněhu…. Konzultuji ještě s veterinářem, ten nedoporučuje tak nízké teploty, vzhledem k velikosti ptáčka je pro něj velice energeticky náročné udržet v těchto podmínkách svou teplotu a následky nemusí být zřejmé ihned (snížená plodnost, záněty vaječníků, retence vejce…), neodpovídá to ani podmínkám, ve kterých zebřička v přírodě normálně žije, není na to geneticky ani konstitučně připravena, tedy nakonec přitápím na 9-10 stupňů. Při této teplotě již nepozoruji žádné výkyvy v chování ve smyslu snížené aktivity.

Nežádoucí snášení

V zimě 2012 jsem řešila problém neustálého a nežádoucího snášení vajec. Na podzim jsem jako vždy odstranila všechny budky, omezila jsem krmení na základní směs, přesto jsem neustále nacházela po volíéře vejce – v miskách se zrním, ve výklencích, dokonce i na zemi. Měla jsem strach, že se samice vyčerpají a uhynou, protože snášely jako slepice, ale už jsem nevěděla, jak jim v tom zabránit, pro izolaci podle pohlaví jsem neměla prostory. Nakonec mi pomohla rada paní veterinářky, dala mi „babskou slepičí radu“, která fungovala bezvadně.  Doporučila mi po dobu pěti  dnů rozsvítit na hodinu až dvě ráno, aby se ptáci nazobali a prolítli a totéž udělat večer a po zbytek dne je nechat v absolutní tmě. Přímo takhle jsem to nezkoušela, protože mi to připadalo drastické, ale přestala jsem jim svítit (do té doby měli krom přírodního světla čtyřmi malými okénky i umělý osvit deset hodin denně), takže po zrušení svícení tam už měli jen šero (pokud venku nesvítilo slunce) a tmu již po 16. hodině a to na ně skutečně zabralo. Dva měsíce byl absolutní klid, nesnesli jediné vajíčko, byli klidní, odpočinuli si, a jakmile se rozjařilo, měl každý pár pět mladých a žádný úhyn. Starali se skutečně vzorově a to jsem je na hnízdní sezonu ani nestihla připravit změnou jídelníčku.

Úhyn rodiče a dokrmování

V 6/2012 mi uhynula samička (našla jsem ji jednou odpoledne mrtvou na zemi, příčinu jsem nezjistila, den předtím nejevila žádné známky nemoci, čile krmila…). Zůstalo po ní sedm mladých, to nejmenší asi dvoudenní, všechna řádně nakrmená. Sameček je následující 2 dny celkem dobře všechny krmil, ale pak již bylo vidět, že krmí jen ty starší, že mladé nechal osudu. Odebrala jsem mu tedy ty dvě nejmenší (měla úplně prázdná volátka) a dala je do hnízda jinému páru, který měl zrovna taky mladé - jedno mladé uhynulo, ale jedno dokrmili až do dospělosti. Zbylých pět mladých sameček krmil celkem dobře, nebyli přecpaní, ale rostli. Až na jedno, které po deseti dnech – v době, kdy ostatní se již pokoušeli lítat - bylo droboučké, hladové a minimálně aktivní, místo aby rostlo, jeho stav se pomalu zhoršoval. Začala jsem ho dokrmovat - máčeným rohlíkem s vaječnou míchanicí, kaší z drcených semínek (prosa zbaveného slupky a pohanky), zpočátku se zdálo, že se zlepšuje, polykal stále větší porce, ale asi to složení nebylo pro něj nejlepší, protože pátý den mi uhynulo. Od této příhody jsem v budoucnu, když bylo zapotřebí, používala pouze originální vyváženou dokrmovací směs a zde docházelo k úhynu již jen minimálně.

Obecně lze říci, že pokud je v hnízdě čtyři a méně mláďat a dojde k úhynu jednoho z rodičů, není třeba panikařit, i jeden rodič to zvládne, samozřejmě za předpokladu, že má potravu neustále k dispozici.

Soužití zebřiček a pásovníků (příloha č. 16)

Když jsem na podzim 2012 k zebřičkám přidávala párek pásovníků, měla jsem obavy, jak to dopadne, přece jen zebřičky jsou trochu drzé a tady ještě měly i výraznou početní převahu.

Dle literatury pásovníci potřebují na nocování budku a moje zebřičky, které jsou ve značné přesile, na rozdíl od nich budku a ani nic, co by jim mohlo připomínat hnízdo, nesmí - viz problém snášení vajec. Takže jsem čekala, že se budou o budku rvát, proto jsem nejprve zazimovala pásovníky, aby byli ve výhodě, dala jim budku, tuto hned obsadili a několik nocí měli vnitřní voliéru sami pro sebe. Pak jsem jim tam trochu se strachem přidala zebřičky. Jak jsem čekala, zebřičky rychle našly hnízdo a už se tam jeden pár začal zabydlovat. Ze začátku jsem měla tendence zebřičky z budky vyhánět, ale pak jsem zjistila, že pásovníci mají kupodivu u zeber velkou autoritu, takže jakmile se přiblíží ke svému hnízdu, zebřičky vyklízí pole.  A to se přitom s nimi vůbec nehonili a ani je nezobali. Pásovníci jsou absolutní pohodáři, zpívají, kývou na sebe hlavou, oďobávají  se, zebřiček si nevšímají, nehoní je, nezobou je, vůbec jim nevadí, že jim šmejdí v jejich budce - dokud nezačnou snášet. Poté už sameček poměrně důrazně hájí své teritorium, ale i to jen v rozumných  mezích, někteří samci zebřiček jsou agresivnější na své druhy, když jde o hnízdo.

Problém ale nastal v následující chovné sezoně, i když úplně jiný než jsem čekala.  Rozvěsila jsem budky, postupně si je všichni rozebrali a začali stavět, ale v následujících dnech jsem si všimla, že pásovníci mají ke svému hnízdu asi nějaké výhrady, že nakukují do budek ostatních jako by se nemohli rozhodnout a toto jim vydrželo po celou hnízdní sezonu. Nevím, jestli to bylo tím, že se jim hnízdění nedařilo, každopádně lezli do hnízd zebřičkám, tyto vždy odletěly a to i tehdy, když tam měly mladé, což je neobvyklé. Pásovník důstojně přiletěl k hnízdu, právě sedící zebřička vylétla a sedla si opodál a jakmile pásovník odletěl, zase se vrátila do hnízda. Musím přiznat, že pásovníci mladým nikdy nic neudělali, jen tam chvíli postáli, nakoukli dovnitř a odletěli, ale zebřičky tím asi byly stresované, protože tento rok výrazně klesl počet oplodněných vajec.

Pásovníci vyseděli mladé zebřičky

Zebřičky nikdy neměly problém s hnízděním, spíše naopak, zato pásovníkům se nedařilo. Vždycky snesli, poctivě seděli, některá vejce byla oplozená, ale ani ty nevyseděli, po čase jsem jim je vždy musela odebrat. Proto když jsem zjistila koncem hnízdní sezony 2013, kdy už zebřičky měly odebraná hnízda, že pásovníci mají ve svém hnízdě dvě mladé, tak jsem kolem nich chodila po špičkách, abych je co nejméně rušila a těšila se na malé pásovníky. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že místo dvou malých pásovníků jsou v hnízdě dvě malé zebřičky. Nevím, které zebřičce se podařilo v nestřeženém okamžiku snést jim tam vajíčko, každopádně starali se o ně vzorně, jako o svoje a vychovali je bez větších problémů.

Mladé od pásovníků se mi nepodařilo odchovat ani v roce 2014, po příčině nezdaru stále pátrám.

Hnízda

Zebřičky jsou známé tím, že nejsou vybíravé, co se týče hnízd, a toto mohu potvrdit. Zahnízdí mi vpodstatě v čemkoliv, podmínkou je jen dostatek stavebního materiálu. Zkoušela jsem polootevřené budky, košíky, hnízda z pedigu…. Nakonec se mi nejvíce osvědčily papírové krabičky. Je to levné, hygienické, důležité je jen zachovat potřebný rozměr, vyztužit dno a bok, za který se krabička uchytí a pak už jen spoustu stavebního materiálu. Nejraději mají cca 10 cm vlákna ze sisalu, ale nepohrdnou ani různými druhy trav a pírky. Dalo by se říct, že co unesou, to použijí.  Asi nejkurióznějším místem, kde mi zahnízdily, bylo krmítko (příloha č. 19). Původně jsem chtěla vzhledem k velikosti tohoto „hnízda“ jim tam nechat maximálně dvě mladé a ostatní přemístit do jiných hnízd, ale v průběhu sezení samec hnízdo postupně zvětšoval, až ho celé zastlal a vytvořil krásné hnízdo včetně vletového tunelu.

Párování

V roce 2011 jsem se snažila ptáky párovat, přemýšlela jsem kdo s kým, dávala jsem je spolu do samostatné klece, aby si na sebe zvykli, a pak teprve jsem je vypouštěla do voliéry. Tyto páry, které jsem si sestavila sama, spolu zůstaly následně i ve voliéře, ale některé z nich -většinou ty, co měly slabší odchovy, se mi následující sezonu přepárovaly – vybraly si nové protějšky. Takže jsem je již přestala párovat a nechala jsem je, aby si vybírali své partnery sami.  A kupodivu, všechny páry byly dobře sestavené a všechny měly pěkné odchovy.  Začala jsem pozorovat, jestli jsou nějaké preference ve výběru, zatím jsem si všimla, že vousatý samec si nevybírá skořicovou samičku ale raději šedou a to čistou šedou bez další mutace jako by se nechtěl oslabit další mutací a že samec straka preferuje samičku straku. Co mě překvapilo, čekala jsem, že když je samec robustní postavy, bude si jako dominantní vybírat samici obdobné postavy, ale toto u mne neplatí, robustní samec si vybere klidně průměrnou nebo i slabší samici, najde na ní asi nějaká jiná pozitiva a naopak průměrný samec jde po robustní samici. Nikdy jsem nepozorovala, že by se spárovaly dva slabé kusy nebo vícečetné mutace mezi sebou.

Samozřejmě toto mé pozorování je teprve na počátku, nemá žádnou statistickou výpovědní hodnotu, možná za deset až patnáct let dojdu k nějakým hodnotitelným závěrům.

Kuriozity

Adoptivní samice